Navzdory veškerým problémům spojeným s nezaměstnaností, uprchlickou krizí a mezinárodní situací (embargo vůči Rusku, vznik Islámského státu, nebezpečí teroristických útoků) prožívají země Evropské unie příznivou dobu. To platí i o České republice. Ekonomika funguje, daří se udržet sociální smír, životní úroveň se postupně zvyšuje. Prosperita naší země je do značné míry založena na proexportně založené ekonomice, jejíž klíčovou součástí je transfer zboží. I v souvislosti s aktuálním růstem HDP tak existuje velká poptávka po dopravních kapacitách, a tedy i profesionálních řidičích.

Za těchto podmínek by se například postavení řidiče dálkové kamionové dopravy mohlo zdát výhodné. Průměrný plat zde převyšuje průměrnou mzdu o více než 50 % (průměrná mzda v ČR se pohybuje okolo 25 000 korun, průměrný plat řidiče kamionu kolem 40 000 korun). K tomu je ještě zapotřebí připočítat diety a placené přesčasy – zejména o víkendech. Také touha poznávat nové země a s tím spojená určitá finanční nezávislost, svoboda a dobrodružství se na první pohled pro muže-profesionální řidiče jeví jako přitažlivá výzva.

Stres, bezpečnost, zdraví, rodinný život
Na druhou stranu je práce řidiče v autodopravě časově, psychicky a fyzicky velmi náročná. Řidiči jsou vystaveni neustálému stresu nejen při řízení, ale i při nakládce, vykládce a přejímce či výdeji zboží. Za největší stresový faktor pak lze považovat čas strávený v dopravních zácpách a na odpočívadlech, kde hrozí nebezpečí přepadení nebo vykradení (odcizení) nákladu či násilného vniknutí do přepravního prostoru (např. běženci v Calais ve snaze dostat se do Velké Británie).

Problémy také v případě řidičů kamionů způsobuje samota a fyzické odloučení od rodiny. Dalším stresovým faktorem je nepříliš zdravé stravování (často z vlastních zdrojů), spaní v kabině i jednostranné zatížení těla v podobě častého sezení, případně i technické poruchy, s nimiž jsou řidiči často nuceni poradit si úplně sami (nutná je velká technická zdatnost a psychická odolnost). Na klidu nepřidá ani jazyková bariéra (omezená znalost cizích jazyků, zejména angličtiny).

Zaměstnavatelé versus řidiči
Nedostatek řidičů komplikuje hlavně dopravcům jejich podnikání a další růst. Proto řada z nich realizuje náborové kampaně zaměřené třeba na recruitment žen-řidiček či získávání pracovníků ze zahraničí nebo řidičům nabízejí různé benefity. Případně investují i do obnovy svého vozového parku, aby motivovali nové uchazeče tím, že jim umožní řídit nejnovější modely vozů.

Zároveň tlak zaměstnavatelů na vytíženost jejich vozidel, a tudíž i řidičů, je ohromný. Přispívá k tomu velký konkurenční boj na trhu. Snaha o co nejvyšší efektivitu vede i k takovým excesům, jako je špatný technický stav a přetěžování vozidel, nedodržování povinného pracovního odpočinku a nečerpání řádné dovolené na zotavenou. Také vzdělávání a školení jsou kvůli značným časovým požadavkům zaměstnavatelů na řidiče nezřídka opomíjeny.

Poptávka roste, zájem klesá
„Povolání řidiče v mezinárodní dopravě už není tak výlučné a exkluzivní, a to prostě snižuje jeho atraktivitu. Jistý vliv má také výpadek řidičů připravovaných armádou, ale to už je spíše historie, která se nevrátí,“ konstatuje Vojtěch Hromíř, generální tajemník Sdružení automobilových dopravců ČESMAD Bohemia.

Mnozí profesionální řidiči především ze západních a jižních Čech nacházejí pracovní uplatnění v německých či rakouských dopravních firmách, jež jim pochopitelně mohou poskytnout podstatně vyšší mzdu než tuzemské společnosti.

S tím, jak stoupá životní úroveň, roste i touha většiny lidí po pohodlí a větší míře volného času. Na řidiče z povolání jsou kladeny vysoké nároky, které zdaleka ne každý je schopen či ochoten splňovat. Podle odhadů chybí v České republice minimálně 10 000 řidičů z povolání a nůžky mezi poptávkou firem a reálným zájmem o tuto práci se dále rozevírají.

Chybějící profesionální řidiči přitom mohou limitovat produkci firem, a tudíž i ekonomický rozvoj této země. Proto bude nutná zásadní reforma vzdělávání, která by lidi připravila na nové a poptávané profese, a to nejen řidičů, včetně širších možností realizace rekvalifikačních programů. Také náhled na postavení řidiče z povolání je potřeba v očích široké veřejnosti změnit. Média totiž informují zpravidla jen o negativních efektech (dopravních nehodách) a méně již o celospolečenské prospěšnosti této branže.

V souvislosti s výše uvedenými pozitivy i negativy nelze vidět další vývoj zájmu o povolání řidiče zrovna optimisticky. Vojtěch Hromíř očekává, že „problém se bude spíše zhoršovat. Naší snahou je věci alespoň trochu pomoci, ale jednoduché řešení neexistuje.“

David Čapek