Kauza Huawei hýbe světem tuzemské politiky a částečně i byznysu již několik týdnů. Je namístě obávat se technologií firmy, napojené na nejvyšší vládní a stranické kruhy v Číně? Nebo jde o zbytečnou paranoiu, či konkurenční boj globálních telekomunikačních firem, jehož jsme v Česku spíše jen pasivními aktéry?
Firmy z nejlidnatější země světa jsou pro české podniky důležitými obchodními partnery. To platí i v logistice, za zmínku stojí třeba velké čínské e-shopy rozšiřující své podnikání do střední Evropy a budující zde distribuční centra. Na druhou stranu z obřích investic, které byly slibovány při návštěvě čínského prezidenta v Praze před třemi roky, se dosud uskutečnil jen zlomek. Takzvaně do vytracena zamířil i možný přesun vzácné pandy do pražské zoologické zahrady, o němž se v roce 2016 intenzivně hovořilo.
Obezřetnost vůči velkému čínskému bratrovi je v pořádku. Není dobré zavírat oči např. před tím, že v určitých regionech země se tamnímu režimu podařilo prostřednictvím nejmodernějších lokalizačních a monitorovacích technologií vytvořit represivní systém, který si nijak nezadá s temnými vizemi spisovatele George Orwella v románu 1984. Taková „stabilizace společnosti“, která imponuje prezidentu Zemanovi, je něčím, co je v evidentním rozporu s evropskou demokratickou tradicí i s elementárním respektem k lidským právům.
Vrátíme-li se ke koncernu Huawei, v tomto případě nelze než souhlasit s vyjádřením českého premiéra, tedy že by bylo dobré zaujmout k této záležitosti v rámci Evropské unie jednotné stanovisko. A když už jsme u tématu EU, v dlouhodobém horizontu by bylo jednoznačně pozitivní, kdyby se Evropa stala opravdovou „velmocí“. Ekonomickou i politickou. Pak může být expanzivní Číně nejen protiváhou, ale i rovnocenným partnerem.
Názory, komentáře či připomínky uvítáme na facebookovém profilu SL.
Text: David Čapek
Ilustrační foto: Pixabay.com