„Pochybení mého zákazníka, které udělal v kupní smlouvě, mě jako dopravce vůbec nezajímá… Dovezu to komukoli a kamkoli, když mě tam odesílatel pošle…“  Citát Lubora Hanžla, dopravce, (upravený do spisovné češtiny).

Koncem května byl zde na portálu časopisu Systémy Logistiky publikován komentář „Je dopravce povinen provést identifikaci příjemce zboží? Prověření je především na odesílateli, vyplývá ze soudního rozhodnutí“. Tento na jaře zveřejněný text pojednává o pro dopravce velmi důležitém judikátu, ve kterém „Nejvyšší soud ČR v rozsudku č.j. 27 Cdo 198/2023-301 ze dne 28. listopadu 2023 uvádí, že byl-li odesílatel ohledně totožnosti osoby příjemce a místa určeného k vydání zásilky uveden třetí osobou (podvodníkem) v omyl, jde tato skutečnost zásadně k jeho tíži, nikoli tedy k tíži dopravce. Dopravce totiž není povinen zkontrolovat, zda osoby nacházející se v prostorách příjemce a připravené zásilku převzít jsou k tomu oprávněny, nezavázal-li se k tomu ve smlouvě, nebo nemá-li důvodnou pochybnost o tom, že takové oprávnění uvedeným osobám  svědčí (resp. náleží)“. Můj text reaguje výhradně na zveřejněný komentář, nikoliv na samotný judikát.

Obecně platilo a platí, že pro dopravce je důležité „ke komu a kam ho odesílatel pošle“.  Tedy je pro něho podstatné to, jak byl označen příjemce a hlavně, kde přesně se nachází místo vykládky. Z podstaty věci a vlastního provozu je jasné, že dopravce není detektiv, aby měl a mohl prověřovat, kdo doopravdy osoba příjemce je a kam (na jakou adresu/místo) ho odesílatel posílá. Na to nemá ani patřičná oprávnění či specializaci, ani za to není placen. Platí to zejména o adrese příjemce, resp. – místa vykládky – což je v tomto kontextu samo sebou to nejdůležitější. Dopravce je od toho, aby realizoval přemístění podle požadavků (informací), které mu sdělí odesílatel, což je jeho obchodní partner v přepravní smlouvě. To příjemce není. Konec, tedy možná…

Pozn. Matoucí pro dopravce bývá (pokud se tedy vůbec orientuje v dodacích podmínkách INCOTERMS), když se jedná např. o import na dodací paritě EXW, z čehož vyplývá, že objednatelem přepravy a jejím plátcem je reálný/fyzický příjemce.

Čtěme přepravní podmínky

Trochu jiná situace ale může nastat v přepravní praxi. Mám na mysli celkem běžnou situaci, ke které poměrně běžně dochází zejména (ale nejen) v provozu kurýrních, expresních a balíkových (KEB) služeb. Stává se, že dopravce (např. PPL, DPD či třeba DHL, UPS apod.) nezastihne příjemce a zásilku „náhradně doručí“ jiné osobě (vycházím z toho, že odesílatelem uvedená adresa příjemce a místo dodání/vykládky je totožné). Ta se nachází např. na udané adrese či v bezprostředním sousedství apod. Právě zde může vzniknout situace, kde vzniká řada eventuálních nedorozumění a sporů.

V těchto případech vždy velmi záleží na konkrétním znění přepravních (obchodních) či obdobných podmínek dopravce (event. zasílatele), tedy na tom, zda a za jakých podmínek může být zásilka doručena na „jinou“ adresu, resp. jiné osobě. Platí, že nesouhlasí-li odesílatel s takovou možností, je třeba toto s dopravcem projednat, samo sebou před začátkem přepravy. Zde optimisticky vycházím z toho, že si odesílatel (což samo sebou mohu být např. i já jako fyzická osoba) přepravní podmínky dopravce vůbec přečte…

Uvedený výrok NS ČR se vztahuje k realizaci přepravní smlouvy/smlouvy o přepravě věci (v komentáři se nešťastně uvádí „smlouva o dodávce zboží“).

Chybně uzavřená kupní smlouva je něco jiného

Příklad uvedený v květnovém komentáři popisuje důsledky chybně uzavřené kupní smlouvy, kdy podvodníkovi – kupujícímu – „naletí“ prodávající. Hezky, ale jaksi mimoděk, tu byl popsán charakter přepravních služeb jako služeb komplementárního obchodu s hmotným zbožím. Z příkladu uvedeného v komentáři totiž celkem jasně vyplynulo, že prodávající (následně v přepravní smlouvě/resp. NL CMR vystupující jako odesílatel), uvedl název a adresu příjemce zásilky, což ale byl podvodný kupující. Ano, zde je velmi důležité, že primárně jde o podvodníka – kupujícího. Až následně je samotným odesílatelem (v kupní smlouvě je tentýž prodávajícím) v přepravní smlouvě uveden falešný příjemce. V příkladu popsané pochybení není ve smluvním vztahu k dopravci, který přepravní smlouvu bez výhrad či závad zajisté splnil, byť zásilku doručil na adresu k podvodníkovi, ale z hlediska přepravní smlouvy správné osobě a na správnou adresu, které dostal od odesílatele.

Podle mého názoru zde důvod, proč by měl dopravce v takových případech prověřovat příjemce, resp. např. správnost jeho adresy, nikdy nebyl a není. Pro tyto situace je ale bezesporu velmi přínosné to, co již bylo na základě judikátu v předmětném komentáři správně uvedeno výše. Tedy to, že: „Dopravce není povinen zkontrolovat, zda osoby nacházející se v prostorách příjemce a připravené zásilku převzít jsou k tomu oprávněny, nezavázal-li se k tomu ve smlouvě, nebo nemá-li důvodnou pochybnost o tom, že takové oprávnění uvedeným osobám svědčí (resp. náleží)“.

doc. Radek Novák
Autor je vedoucí katedry logistiky Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze

Ilustrační  obrázek: Sander Sammy, Unsplash

Související články:

KOMENTÁŘ: Je dopravce povinen provést identifikaci příjemce zboží? Prověření je především na odesílateli, vyplývá ze soudního rozhodnutí KOMENTÁŘ: Zasílatelé a dopravci nově s povinnostmi pojišťovacích makléřů KOMENTÁŘ: Role operačního výzkumu ve službách silničních dopravců při výběru vhodného vozidla Svaz spedice a logistiky vytváří skupinu rozhodců. Urychlí vyřizování sporů v rámci přeprav