Itálie požádala členské státy EU o pomoc s přerozdělením 450 uprchlíků z Afriky, kteří uvízli na moři. Český kabinet ústy premiéra Babiše prosbu partnerské země odmítl. Trváme na tom, že přijímání migrantů se má řídit principem dobrovolnosti, argumentoval v minulém týdnu předseda tuzemské vlády.
Přitom vyhovět prosbě přítele či spojence – v zásadě symbolický akt převzetí několika desítek lidí – není zdaleka totéž, jako přerozdělování uprchlíků v rámci povinných kvót. Pokud někdo někoho požádá o pomoc a ten mu vyhoví, nedělá to snad „dobrovolně“?
V Česku je, jak známo, nejnižší míra nezaměstnanosti v celé Evropě. Nejen že ohrožuje další růst domácí ekonomiky, ale již ho pociťujeme všichni. Chybějí řidiči autobusů, doručovatelé zásilek, zdravotnický personál nebo třeba pracovníci v gastronomických službách. A výhled není příliš optimistický – možná pomůže zavádění robotů, ale nepůjde o rychlé ani všespásné řešení. Lidé budou stále potřeba, leč nepříznivá demografická křivka a data o stárnutí populace v ČR hovoří jasně. Bez řízené imigrace a masivnějšího přijímání zahraničních pracovníků, a to i z kulturně odlišných zemí, se dlouhodobě neobejdeme. Nebude to jednoduché, ale zároveň by se nemělo jednat o neřešitelný úkol.
Otázka je, kdy to pochopí tuzemští politici (včetně opozičních), kteří prakticky unisono podporují výše naznačený postoj vlády a premiéra. A kdy se poněkud „zapouzdřená“ česká společnost, v níž se striktní odmítání třeba i jednotlivých uprchlíků prchajících před válkou stalo většinovým názorem, zbaví svých předsudků.
Vaše názory, komentáře či připomínky uvítáme na facebookovém profilu SL.
Text: David Čapek
Ilustrační foto: Pixabay.com