Na stránkách Systémů Logistiky SL 2025/215 se problematice pojištění v přepravních vztazích věnoval článek „S hodnotou zásilek roste pojistné i zájem o připojištění“ (můžete číst ZDE). Myslím, že k tomuto pěknému a do značné míry podrobnému materiálu stojí za to připojit několik poznámek.
V přepravních vztazích je vždy důležité nejen to, kdo je tím subjektem, který má zájem o pojištění, ale také to, o jaké pojištění (resp. pojištění čeho) se jedná.
Pojistit si samo sebou může nechat svoji zásilku (náklad) během přepravy její majitel, a jak bylo v uvedeném článku uvedeno, je to patrně to nejrozumnější, co může přepravce (zákazník) v přepravních vztazích udělat. Například formou „allrisk“ pojištění. Poznamenejme zde (ale trochu provokativně), že dopravce ani zasílatele cena zásilky zase tak úplně nemusí zajímat (to je samo sebou na delší diskusi, ale berme to zde jen jako „hození odjištěného granátu“ do eventuálního brainstormingu).
Co se týče dopravce, ten nemá za povinnost zásilku pojistit. To platí pouze v případě, že se na tom s odesílatelem v rámci smlouvy o přepravy věci (přepravní smlouvy) domluví. V případě dopravce se ale zpravidla primárně neřeší pojištění přepravované zásilky, ale pojištění odpovědnosti dopravce. To je obsahově samo sebou něco zcela jiného. Jak známo, v mezinárodních přepravách dopravce v jednotlivých přepravních módech v rámci přepravní smlouvy odpovídá za zničení, ztrátu, poškození nebo i za pozdní dodání zásilky, jen v rámci mnohostrannými mezinárodními úmluvami daných maximálních limitů své odpovědnosti.
Existuje ale i možnost použití vyšší odpovědnosti dopravce
Neznamená to tedy, že veškerou cenu za ztracenou, zničenou, poškozenou či pozdě dodanou zásilku dopravce uhradí (samo s sebou nezpůsobil-li takovou škodu úmyslně, hrubou nedbalostí apod.). Takové „probuzení“ může mít pro přepravce (zákazníka dopravce) zcela fatální následky. Je pravdou, že každý rozumný dopravce si uzavírá pojištění své odpovědnosti, právě do maximálního limitu (např. ve smyslu jeho odpovědnosti podle Úmluvy CMR atd.). Takové pojištění ale na úhradu dopravcem způsobené škody nemusí stačit. Proto lze eventuálně využít možnosti vyšší odpovědnosti dopravce (za souhlasu obou smluvních stran s navýšením přepravného), než stanovuje běžně používaný limit odpovědnosti dopravce – např. v případě mezinárodní silniční nákladní dopravy uvedený v čl. 23 Úmluvy CMR, tedy vyšší než 8,33 SDR – Special Drawing Rates (ZPČ/XDR) na jeden kilogram hrubé hmotnosti ztracené, zničené nebo poškozené zásilky. (Pozn.: SDR je fiktivní měnová jednotka Special Drawing Rights /tzv. zvláštní práva čerpání – ZPČ), a je vypočítávána z tzv. měnového koše.). „Prolomení“ limitu odpovědnosti, tj. jeho navýšení do přepravcem udané ceny zásilky, je v Úmluvě CMR řešeno v čl. 24. Lze předpokládat, že právě výše zmíněné povinné navýšení přepravného dopravce vynaloží na pojištění (podrobněji např. v knize: Roubal,V., Novák, R. Úmluva CMR. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020).
Co se týče pojištění zasílatele, je situace do jisté míry, resp. částečně obdobná. Ani zasílatel totiž nemá povinnost zásilku, jejíž přepravu on ale obstarává a ne provádí, pojistit. Toto by platilo pouze v případě, že se na tomto v rámci zasílatelské smlouvy zasílatel dohodl s jeho příkazcem. To přímo vyplývá z ustanovení § 2475, druhá věta, platného Občanského zákoníku.
Na závěr raději připomeňme, že žádná ustanovení mnohostranných mezinárodních úmluv o přepravní smlouvě se na zasílatele nevztahují a šlo by je použít pouze a jedině v případě tzv. vlastního vstupu zasílatele, tj. tehdy, stal-li by se zasílatel zároveň dopravcem.
Text: doc. Radek Novák
Ilustrační foto: Geis
(Autor je vedoucí katedry logistiky Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze)
