Jedním z hlavních témat diskuse přelomu roku byly závěry klimatické konference v Paříži (COP21). Sešli se zde zástupci téměř dvou set států a dva týdny projednávali, jak zastavit masivní změnu klimatu, kterou aspoň v této fázi charakterizuje globální oteplování a výkyvy počasí.

Konference COP21 se zabývala tím, jak do konce století udržet celkové oteplování planety do dvou stupňů Celsia a ještě lépe méně. Když se podíváte do odborné nebo populárně-naučné literatury a budete se snažit odhalit nějaký jasný návrh řešení tohoto problému, nenaleznete jej. Zpravidla jde o tříšť nejrůznější pohledů, které se týkají důvodů i řešení. Lze tedy vyjádřit příjemný podiv nad tím, že po čtvrtstoletí intenzivních diskusí a sledování klimatu došlo alespoň k základní dohodě na tom, že se planeta otepluje, že za to může částečně člověk a že – a to především – s tím lze něco dělat.

Pod dvěma stupni Celsia
Oč ve Francii vlastně šlo? Celkem 196 států, které přistoupily k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC), se zavázalo ke snižování emisí skleníkových plynů, posilování odolnosti vůči klimatické změně a k přijetí společných kroků na zmírňování a adaptace na změny klimatu. Tím konkrétním závazkem i poselstvím je udržení maximálního oteplování planety do roku 2100 pod dvěma stupni Celsia. Větší ambicí je pak přiblížit se k limitu 1,5 stupně. A to oproti předindustriální době.

Zásadním úspěchem oproti všem předchozím globálním paktům je jasné přistoupení největších světových emitentů skleníkových plynů jako USA, Číny nebo Indie. Připojení těchto zemí bylo naprosto klíčové jak ve smyslu celkového efektu na planetu, tak i politického dopadu. Evropa, která je v současnosti tahounem úsilí o zastavení změny klimatu v podobě aplikace obnovitelných zdrojů energie, zvyšování účinnosti strojů a zařízení či využívání potenciálu energetických úspor, tak získává další spojence.

Starý kontinent přitom produkuje přibližně osm procent celkových emisí světa, což v kontextu počtu obyvatel i vyspělosti kontinentu a navazujících požadavků na spotřebu energie nepředstavuje vůbec špatné číslo. Pokud bude dohoda vzešlá z COP21 celosvětově plněna, pak Evropa může jen získat a posilovat globální konkurenceschopnost.

Zapojení veřejných i soukromých peněz
Dalším zásadním přelomem je změna pohledu na vynucování dohody a financování. Zatímco předchozí smlouvy více či méně neuspěly z toho důvodu, že vyžadovaly od států plnění jasných závazků, nová úmluva obsahuje část závaznou i dobrovolnou. V zásadě ale ponechává na jednotlivých státech, aby zvolily způsob řešení, který považují za nejlepší. Pesimisté namítají, že tím smlouva ztrácí smysl. Obecně samozřejmě platí, že dohody fungují tak dlouho, dokud je jednotliví aktéři chtějí dodržovat. Mnoho států již několik let čelí závažným dopadům klimatických změn, lze proto očekávat, že motorem pro plnění jednotlivých bodů úmluvy v nastaveném čase bude právě tento fakt.

Z pohledu financování zde dochází také k posunu. Vyspělé státy planety se zavázaly podporovat rozvíjející se země částkou 100 miliard dolarů každý rok. Tato finanční solidarita mezi státy má být posílena dalším mechanismem – na financování nutných, zejména technických a technologických – se musí podílet soukromý sektor. Pro investory pak COP21 znamená jasný signál, který říká: investice do „karbonové“ ekonomiky se vyplatí stále méně, investujte do obnovitelných zdrojů energie a nových technologií. Samozřejmě, příkladem soukromým investorům by měly být jednotlivé státy, které musí postupně redukovat skryté nebo otevřené dotování energetických zdrojů na bázi uhlíku.

Česko je vázáno nejen COP21, ale také dohodnou s EU
Jaké budou dopady na Českou republiku? V současné době produkujeme zhruba 12 tun emisí oxidu uhličitého na osobu a rok. Závazkem je snížení tohoto podílu a přiblížení se průměru Evropské unie, který činí sedm tun. Česká republika je nejen vázána vůči COP21, ale především se přihlásila k poměrně ambiciózním plánům Evropské unie. Ta si jako jeden z cílů do roku 2030 klade snížení emisí oxidu uhličitého o 40 procent ve srovnání s rokem 1990. Oba cíle jsou víceméně zakotveny ve Státní energetické koncepci, která prochází soustavnou revizí a jež dnes nejvíce sází na rozvíjení jaderné energetiky, nebo v Politice ochrany klimatu v ČR. Pro oblast dopravy a logistiky je patrně nejdůležitější Národní akční program čisté mobility, který jasně odkazuje k trvale udržitelné dopravě. Do budoucna lze očekávat větší nárůst segmentu osobních a dodávkových CNG vozidel a elektromobilů a využívání LNG v kamionové dopravě. Doprava, ale také zemědělství a průmysl budou jedněmi z hlavních sektorů, kde lze očekávat tlak na velké investice i změny vedoucí k dekarbonizaci.

Dohoda z Paříže je pro některé příliš vágní, obtížně vymahatelná a s nejasnými cíly. Ačkoliv teprve budoucnost ukáže nakolik COP21 splnila očekávání (a pokud se té budoucnosti ve zdraví dožijeme, pak to bude aspoň částečným potvrzení úspěšnosti dohody), pozitivum pařížské konference už nyní tkví v potvrzení schopnosti globálního dialogu. V době, kdy se zdá, že svět se topí v konfliktech nejrůznějšího rázu, ze kterých není jednoduché vystoupit, tak na jedno místo, jen několik týdnů po teroristických útocích v Paříži, přijedou reprezentace drtivé většiny států na planetě. A jsou ochotny a schopny jednat o společném tématu. Sice možná nevidíme zcela jasný efekt a možná si bylo možno přát více, ale poselství je zcela jasné – pokud jde do tuhého, lidé jsou schopni se sejít a na něčem dohodnout. Jen málokteré zjištění je tak pozitivní.

Stanislav D. Břeň

publikováno v Systémy Logistiky 149